O víkendu 9.-11.10. jsme se vydali na Kutiny. Po cestě přes kopce a potoky jsme narazili na osadu, kde se vynořilo sedm trpaslíků. Přivítali nás a jelikož měli plno prázdných chatek, pozvali nás, abychom pobyli s nimi. Neváhali jsme a jejich nabídku přijali. Byla to poněkud podivná banda.
Nejdříve nás oslnila zářivě růžová barva, ve které byla od hlavy až k patě oděná Sluníčko. Na pozoru jsme se museli mít před Strakou – jen co jsme dorazili, Lobo postrádal plyšáka. Na chvíli jsme se pozdravili se Šlófou, ale hned na to šel někam spát. Po zbytek víkendu jsme ho neviděli v ničem jiném než v pyžamu! Vzteklík z našeho příchodu nebyl moc nadšen. Narcis nám řekl, že bychom se měli učesat. Kecka nám vysvětlila, že tam s nimi bydlí ještě Všeználek, ale že prý zrovna není doma. Ale bůh ví, co jí věřit a co ne. Navzdory poněkud vřelému přivítání jsme se zbytek dne nestačili divit. Trpaslíci se neustále popichovali a dohadovali. Večer jsme se vydali porozhlédnout po okolí. Jako ve snu jsme cestou potkávali další trpaslíky. Ti, jako duchové v transu opakovali pořád dokola své smutné příběhy. Jeden z nich říkal třeba tohle:
„Vše jsem vyrobil. Vše jsem opravil. Vše jsem postavil. Co chtěli to měli a stejně jim to bylo málo.“
A potkali jsme jich spousty. Byli to vážně duchové? Žili dříve všichni pohromadě? Proto mají teď trpaslíci tolik prázdných chatek? Co se těmto trpaslíkům stalo? Otázky nebrali konců a člověk se bál odpovědí.
Další den jsme se vydali na procházku s trpaslíky. Když se v jednu chvíli vzdálili a vydali se jiným směrem, narazili jsme na jiného trpaslíka. Tento byl ale z masa a kostí a klepal se jak ratlík. Vysvětlil nám, že se s ostatními trpaslíky hádali tak moc, že radši utekl. Teď se schovává v lesích. Když jsme mu řekli, že jsou tu s námi, vyděsil se a prosil nás, abychom jim zatajili, že jsme ho našli. Prý ho určitě šli hledat, jen nám o tom neřekli.
To nás dost vystrašilo. Samozřejmě jsme nic neprozradili. Ale už jsme se na tu vtipnou sebranku koukali přes prsty. Co se to tu jenom děje?
Po obědě jsme si krátili čas hraním kámen nůžky, když tu se odnikud vynořila Sněhulka! Ve vší své kráse, v zářivých šatech si to štrádovala bahnitou cestou Řikonína. Vynadala nám, proč jí děláme randál za dvorkem. Tak jsme se dali do řeči. Prý dříve měla šílené spolubydlící, že se to nedalo vydržet, dělali pořád kravál a nepořádek. Tak se odstěhovala jen co to šlo. Pořád se hádali a handrkovali, ale ne a ne jim dojít, že spolu ale vůbec bydlet nemusí. Sněhulka se s námi rozloučila, netušíc jakého brouka nám její slova zanechala v hlavě. Potřebovali jsme si to promyslet, ale nebylo to nic, co by nespravila trocha popcornu a promítání fotek z tábora.
Ráno moudřejší večera, jak se říká. U snídaně jsme se dali s trpaslíky do řeči a zkusili jim navrhnout jestli by si od sebe nechtěli dát pauzu a sehnat si jiné bydlení. Vůbec se na to netvářili, namítali jak by si to mohli dovolit a kam by šli. Chtěli jsme jim pomoct a tak jsme navrhli, že jim domy postavíme. Přece jenom jsou to trpaslíci, to zvládneme. Souhlasili, že pokud to dokážeme, dají tomu šanci. A tak stavbyvedoucí Cyril a Sokok zaveleli a vydali jsme se stavět. Bohužel ne v plné sestavě, Kottyho už volaly jiné povinnosti. Milka a Kakadu se zhostily domečku pro Straku. Pro Vzteklíka se obětovali Danda, Tofík a Lobo. Sluníčko dostala baráček (i s televizí!) od Limetky a Křupky. Ančovička a Treska stavěly pro Kecku. Dům plný zrcadel dostal samozřejmě Narcis od Smíška a Elis. Trpaslíci se nestačili divit, jak se nám příbytky povedly a začali si hned balit kufry. Zasypali nás hromadou díků a vděčností. A Šlófa? Ten odmítal chodit kamkoliv daleko, takže mu naši stavbyvedoucí dovolili zůstat v chatkách. Tak jednoduché řešení a je to vůbec nenapadlo! Před cestou domů nás obdarovali vydatným gulášem a pak už nám nezbývalo nic víc ani nic míň než překonat čtvero brodů. A to se nám vydařilo suchou nohou!
Šťastní a vyčerpaní jsme dorazili domů. Jen ať se trpaslíkům žije dobře. Snad nám brzy pošlou dopis!
