Kachlička 2001 — Husité

Kachlička 2001 — Husité

Husité. Tak se říkalo těm, kteří se hlásili k odkazu učení mistra Jana Husa. Sami sobě říkali kališníci a neváhali se za poznanou pravdu postavit nepříteli se zbraní v ruce. A ten, který za pravdu bojuje, nemůže prohrát… 
Ale vraťme se zpátky na začátek. Ten byl na chronobusovém parkovišti v Bystrci. Po naložení všech věcí nezbytných pro cestu zpět v čase a rozloučení s rodiči jsme dychtivě vyrazili vpřed vstříc minulosti. Našim cílem byla nepokoji zmítaná Praha roku 1419, čtyři roky po té, co byl v Kostnici upálen Mistr Jan Hus. 
V uličkách Starého i Nového města Pražského to vře. Od úst k ústům letí zpráva, že král Václav IV. nechal dosadit na Novoměstskou radnici protihusitsky smýšlející německé konšely. Ti nyní zatýkají a vězní naše bratry. 
To byla situace, ve které jsme se všichni ocitli. Byla tedy narychlo svolána porada na poutním místě za Prahou a poté jsme se pod vedením našeho hejtmana Jana Žižky z Trocnova vydali k bráně novoměstské radnice. Zezačátku jsme chtěli vyjednávat, avšak brzy se ukázalo, že na některé lidi dobré slovo neplatí. A tak, po přílivu urážek, jsme v čele s Žižkou vzali radnici ztečí a defenestrovali konšely z oken radnice ven, kde se mohli blíže seznámit s názorem mnoha našich bratří. 
Avšak to byl pouze začátek mnoha událostí, které nás zcela pohltily ve svém víru. Prahu jsme brzy opustili a pod vedením Žižky jsme se vydali hledat místo, kde bychom mohli vést lepší život. Našim prvním cílem byla Plzeň. Ale po příchodu do města nás čekalo jen rozčarování. Museli jsme pokračovat dál. Naše cesta vedla přes Sudoměř, kde jsme zvítězili nad panskou katolickou jízdou, až do nově založeného města Tábor. Z městských hradeb nás už z dálky vítal obrovský prapor s kalichem a ten byl znamením, že tady jsme skutečně doma. 
Ještě jsme se ani nestačili zabydlet v našem novém domově a už jsme museli pospíchat na pomoc Praze, ke které se blížila křížová výprava. Byla první, ale zdaleka ne poslední, se kterou jsme na své nelehké cestě museli změřit své síly. Mezi další dobrodružství patřilo osvobozování vesnic a měst, zabrání stříbrných dolu, nebo šíření našich myšlenek doplňování pokladnice spanilými jízdami. 
Na rok 1423 nemáme příliš pěkné vzpomínky. Právě při spanilé jízdě do zemí Moravy a Slezka zemřel náš nejvyšší hejtman Jan Žižka. Nějakou dobu jsme zvažovali situaci a posléze jsme se na radu nižších hejtmanů rozhodli pro návrat do Prahy. Situace v Táboře nám se nám přestávala líbit. Mnozí z bratří byli příliš radikálně smýšlející, z dalších se stávali postupem času naopak profesionální vojáci, kteří už bojovali pouze za žold. 
Praha nás přivítala pohostinně. Přidali jsme se k družině Diviše Bořka z Miletínka, který nám zajistil střechu nad hlavou i něco k utišení hladu. Jeho štědrost nás všechny mile potěšila. 
Ukázalo se, že náš příchod do Prahy byla šťastná volba. Pražští hejtmani nám vysvětlili nelehkou situaci Českého království. Země byla válkou zcela vyčerpána. Přestože jsme odráželi jednu křížovou výpravu za druhou, vojenskou silou jsme se k vítězství dobrat nemohli. Museli jsme vyjednávat. Vypravili jsme tedy velkou výpravu na koncil do Basileje. 
Jednání s katolickou církví bylo sice na dobré cestě, ale šlo velmi pomalu. Polní vojska radikálních táborů a sirotků čím dál více plenila zemi. K udržení tak velké armády už neměla země dosti sil. Rabovali tedy a brali si co chtěli násilím. A když jim někdo odepřel, neváhali sáhnout i na život. Stali se z nich zemští škůdci. 
Nadešel rok 1434. Ve vzduchu bylo cítit, že události směřují k závěru. Táboři a sirotci se rozhodli, že při jednáních s katolickou církví prosadí svůj názor a své požadavky a aby měli lepší pozici k jednání, vypravili se dobýt Plzeň, největší katolickou baštu Čech. To by ovšem znamenalo prodloužit válku o mnoho let a smrt tisíců dalších lidí (ať už mečem, či hladem). Naše cesty se definitivně rozešly. Podpořili jsme tedy obléhanou Plzeň a vytvořili velkou koalici. V našich řadách stanuli všichni, kteří toužili ukončit tu nekonečnou, vyčerpávající válku. Dát lidem mír a zemi nového krále. Tak začalo vznikat vojsko panské jednoty. V jeho čele stanul náš hejtman, Diviš Bořek. 
Blížila se poslední, rozhodující bitva. Na kopci nad vesničkou Lipany proti nám vytvořili vozovou hradbu polní vojska táborů a sirotků a my stáli proti nim. Ale pravda byla na naší straně. A ten, kdo za pravdu bojuje, nemůže přece prohrát…